Po skončení druhé světové války pracovaly v Sovětském svazu stovky německých inženýrů a tisíce specialistů ze zrušené Třetí říše. Žádný jiný však z nějakého záhadného důvodu nevyvolává tolik vzrušení a kontroverze jako pobyt slavného německého konstruktéra zbraní Huga Schmeissera v SSSR. Co udělal německý průmyslník v zemi vítězů?
Vzhledem k tomu, že Německo bylo během druhé světové války uznáno za hlavního agresora a v důsledku toho prohrálo s protihitlerovskou koalicí, měl alespoň částečně nahradit škody způsobené dalším zemím: Francii, Velké Británii, Polsku a samozřejmě sovětské Unie. Škody způsobené SSSR byly takové, že pokud by byl nucen nahradit je v plné výši, bylo by snazší dopravit zbytek Německa spolu s rýnskou černozemí někam za Moskvu. Někteří sovětští a američtí politici dokonce navrhli provést úplnou deindustrializaci evropské země. Při zdravém rozumu se však žádný státní vůdce nechystal vydrancovat Německo do stavu agrární země. Je třeba přiznat, že jak Spojené státy, tak Sovětský svaz tomu v mnoha ohledech zabránily vypuknutí studené války mezi bloky.
Německo však muselo zaplatit co nejvíce. Zejména Polsko a Sovětský svaz. V rámci programu reparací bylo rozhodnuto zabavit nejen hmotný majetek: obráběcí stroje, automobily, automobily, průmyslové suroviny, technologie. Specialisté se začali vyvážet do vítězných zemí. Německo bylo do roku 1945 jednou z nejvýkonnějších ekonomik v Evropě s rozvinutým hutnictvím, strojírenstvím a chemickým průmyslem. Tajemství Němců zajímalo úplně každého, zvláště tváří v tvář hrozbě třetí světové války mezi kapitalistickým a socialistickým blokem. Průmyslníky a vědce tak vyvážel nejen SSSR, ale i USA.
Vývoz personálu neměl pouze vědecký a ekonomický význam. Bylo také provedeno v rámci německého denacifikačního programu. Mnoho „obyčejných Němců“ mezi inženýry, konstruktéry, vědci nebyly v žádném případě nevinné ovce, ale přesvědčení nacisté. Bylo nutné je na nějakou dobu vytrhnout z jejich známého prostředí, aby se v novém Německu nepouštěli do politické práce a umožnili jim konečně zvítězit. nacistické podzemí, které zůstalo nějakou dobu po válce ve státních institucích, v orgánech činných v trestním řízení a vědeckých institucích nenacistického Německo.
Ironií je, že manželé Schmeisserovi zpočátku nepadli do rukou Sovětů, ale Američanů. Výroba Huga Schmeissera byla ve městě Suhl, které bylo 3. dubna 1945 obsazeno spojeneckými silami. Ihned poté byly podniky zastaveny, všichni prominentní Schmeisseři zatčeni a vyslýcháni. Již po 9. květnu se však Durynsko stalo součástí sovětské okupační zóny a zároveň se do rukou sovětských úřadů dostal i Hugo. Vzápětí komisaři udělali to, co Američané nestihli – zabavili veškerou výrobní dokumentaci německých podniků. V říjnu 1945 se Hugo Schmeisser proměnil z prominentního průmyslníka v obyčejného Němce, protože všechny jeho podniky byly znárodněny ve prospěch lidu nového Německa. Po ztrátě obvyklého zdroje příjmů neměl německý konstruktér jinou možnost, než spolupracovat se SSSR.
Původně byl Schmeisser pověřen prací v technické komisi, která měla posuzovat nejnovější úspěchy německého zbrojního průmyslu v otázkách jejich přizpůsobení potřebám Sovětského svazu. V této komisi se Hugo zabýval shromažďováním cenné dokumentace a také vybíral personál, který by mohl být odvezen na práci do Sovětského svazu. Odsun specialistů byl považován za „dobrovolně-povinnou“ služební cestu. V SSSR byli Němci drženi ve zvláštním postavení. Samozřejmě byli placeni. Přeprava se uskutečnila v říjnu 1946. Kromě Huga Schmeissera odešli do Iževska i další slavní němečtí zbrojaři: Werner Gruner, Karl Barnitzk, Oskar Schink. Všichni vyslaní specialisté v SSSR dostávali kromě mezd i bezplatné potravinové příděly, což byl v těžkých poválečných letech velmi vážný požitek. Kromě toho si s sebou po dobu pracovní cesty směli vzít část svého osobního majetku až po vybavení bytu. Přišlo to směšné: manželka německého inženýra se nechtěla rozejít se svou milovanou krávou (zřejmě se bála, že ji v poválečné zemi ukradnou) a také byla převezena vlakem do SSSR.
Příspěvek německých inženýrů k rozvoji sovětského průmyslu a zejména obchodu se zbraněmi byl a zůstává jedním z nejpalčivějších témat. V každém případě mezi lidmi. Řeč je samozřejmě o slavném sporu o autorství útočné pušky Kalašnikov. To, že AK-47 a StG-44 není totéž a kalašnikov má mnohem více společného s americkou karabinou M1 Garand než s německým Sturmgeverem, už není síla dokazovat. V celé této situaci bych se však chtěl zeptat na to hlavní: Američané doma vytáhli a aplikovali desítky a stovky německých technologií. I když předpokládáme, že AK-47 se rovná "Sturmgever", co je na tom tak špatného?
>>>>Nápady pro život | NOVATE.RU<<<<
A přesto by se přínos německých specialistů neměl přehánět. Určitě byl. Zdaleka ne poslední mozky Německa byly vzat na služební cestu do SSSR. Bylo to však rozhodující? V Sovětském svazu nebylo o nic méně jejich vynikajících konstruktérů. Na obecném pozadí se však počet přivezených Němců prostě topí v oceánu sovětských specialistů. Jednoduchý příklad: 16 německých specialistů pracovalo v Izhmash, z nichž 10 obecně pracovalo v motocyklovém průmyslu. Celkem bylo v Iževsku 340 německých specialistů a ne všichni byli jen konstruktéři. Někteří z těchto lidí byli přivezeni s přivezenými německými obráběcími stroji, měli se usadit v sovětských továrnách a vycvičit sovětský personál pro práci na novém zařízení. Drtivá většina se tedy nepustila do žádného designu.
Pokud jde o samotného Huga Schmeissera, podle dochovaných sovětských dokumentů z Ižmaše jeho práce získala od správy závodu jedno z nejnižších hodnocení. Schmeisser se k technické spolupráci stavěl krajně zdrženlivě, často odkazoval na to, že mu údajně chybí jakékoli technické vzdělání, aby se mohl zapojit do seriózních projektových aktivit. Hugo se přitom do vlasti vrátil asi o půl roku později než většina jeho kolegů v roce 1952. Pobyt v drsném uralském klimatu Němci neprospěl a slavný konstruktér zemřel již v roce 1953 na vyhrocené potíže s plícemi.
V pokračování tématu si přečtěte o 9 nejlepších příkladů manuálu ručních palných zbraní druhé světové války.
Zdroj: https://novate.ru/blogs/201121/61328/